Vánoce - čas klidu a spokojenosti
22.01.2009
Vánoční turné
Náš návrat do montrealské reality z evropského vánočně-silvestrovského turné byl vcelku rychlý. Ani tomu jinak být nemohlo. Jednak vzhledem k tomu, že hned druhý den po příletu šly děti s nadšením do školy a školky a jednak proto, že nás čekal dosud nejstudenější týden, kdy i místní si stěžovali, že je zima, z čehož bylo zase mé nadšení poněkud menší.
Cestu tam provázela menší nervozita. Skoro celý týden před odletem, poté, co oslavil narozeniny, nebylo Filipovi dobře. Esther vše zvládla v pořádku, ovšem v momentě, kdy jsme zasedli do letadla a připásali se, oznámila, že ji bolí bříško a hlava.
Naštěstí úplně celou cestu prospala a po příletu do Paříže už u tchána byla dobrá. A protože být v Paříži je pro mě i po těch letech stále zážitek, o který navíc přeci nemohu ochudit děti, rozhodla jsem se, že jim v rámci rozšiřování všeobecného rozhledu ukážu La Défence. Guillaume v letadle neprozřetelně konzumoval všechna podávaná jídla, zkouknul pár filmů, a tak mu nezbyl čas na spánek. Tudíž odpoledne odpadl a jela jsem s dětmi sama. 
Na Défenci se dětem líbilo, nejezdí tam navíc auta, a tak mohly běhat, kam chtěly. Vyjeli jsme dokonce skleněným výtahem až nahoru, odkud byl úchvatný výhled. 
Trochu se mi až rozbušilo srdce, když jsem zjistila, že zrovna v té budově má nějakou firemní akci Suez – můj letitý chlebodárce. Hned jsme se tam s dětmi vypravili, ale už bylo pozdě odpoledne, a tak to už zapíchli, takže tam nikdo nebyl. Esther zrovna ten den měla svátek, kousíček odtud byl gigantický obchod s hračkami a tak že tam zajdemem koupit jednu panenku na doplnění série...
Byl ale poslední pátek před vánocemi a Pařížané se zřejmě právě vypravili shánět dary, což byla okolnost, kterou jsem lehce podcenila. Než jsme vystáli frontu, Esther řikala, že zase bolí břicho, Filip se už válel po zemi, protože už ho bolely nohy, mě nefungovala kreditka a časový posun se právě rozhodl udeřit ze všech sil.
Oba se vlekli a střídavě jsem nesla jednoho a druhého a proklínala panenku.
Na ceste zpět jsem se navíc spletla, a museli jsme přestupovat rovnou dvakrát. Já to metro mám ráda, má takovou specifickou vůni ( nebo smrad?) a dokud do něj nevlezu, jako bych v Pařízi nebyla. No a kdo zná pařížské metro a půlkilometrové přestupy, jistě se mnou bude soucítit. Nejdřív usnul Filip, a Esther fňukala, že břicho...Na přestupu se vzbudil, řval, že chce domů, Esther, že chce nosit. Zvažovala jsem únik horem s taxi, ale představa pátečních večerních zácp mě zahnala zpět. Pak usnula Esther v podstatě vestoje opřená o mě, Filip brečel v náručí... a tak dokola celou ¾ hodinu až domu. Zase mě ale naštvali nevychovaní Pařížané, kteří nepouští sednout ani stařenku nad hrobem, natož matku s jedním řvoucím v náručí a druhým spícím stojícím. Pustil mě jednou kdysi nějaký asi turista se slovy, ať si sednu, když čekám mimino. For byl v tom, že jsem žádný mimino nečekala, ale potom musela ještě víc břicho vyvalit. A taky držet dietu....
Věřím, že kulturní zážitek to pro děti byl hluboký. Já si na něj budu jistě nějakou chvíli pamatovat.
Jsme ovšem nezmaři a jen tak něco nás neodradí. Na další den jsme totiž měli rezervovány lístky do Eurodisneylandu. Pokud to někoho láká, doporučuji vybrat si k návštěvě deštivé pošmourné listopadové např. úterý, kde se teploty pohybují kolem nuly a nejlépe ještě stávkuje MHD. O víkendu před vánoci je to možné vydržet pouze pokud milujete davy lidí, libujete si při stání v hodinových až dvouhodinových frontách na jedno až dvouminutovou atrakci, jste totálně apatičtí, nechodíte vy ani vaše děti celý den čůrat a nejíte (vlastní strava zakázána).
Aby to ale nebylo jednoduché ten den ráno měla Esther teplotu. Už jsme to skoro odpískali, ale protože se jí postupně udělalo lépe a navíc lístky se údajně nedaly ani vyměnit ani proplatit, řekli jsme si, že to zkusíme.
Z celkem několika desítek atrakcí jsme zvládli asi 6, přičemž polovinu z toho za tmy, kdy přeci jen něklteří už odcházeli. A další jsme si vybírali podle doby čekání a ne podle atraktivity, ačkoliv přímá uměra atraktiviy a délky čekání byla evidentní. V jedné ¾ hodinové frontě na celkem klasický asi dvouminutový kolotoč sice se slony Dumbo a ne s labutěmi, co létají do vesmíří, mi najednou Filip usnul v náručí. Na celých 45 minut. Musím říct, že druhý den jsem ruce měla jak dřevěné. Tchán, který si s námi vyrazil, si kolotoč ani nedopřál, dopřál si jen frontu. 
Hodně mě pobavila typicky americká záležitost, a to umělý sníh. Přesně v 18 hodin, za doprovodné hudby z nějaké princeznovské pohádky se začalo v určitých ulicích chumelit. Chumelila se bílá pěna – no romantika. Vzhledem k tomu, že neuteklo ani 48 hodin, co jsme přijeli z Kanady, kde se podobně chumelilo x-krát opravdovsky, hodně mě ten sníh z pěny rozesmál. Ještě dlouho jsme na bundách měli bílé fleky od chemického sněhu. Jen pro dokreslení podotýkám, že střídavě jsme s Guillaumem nosili obě uštvané děti – kvůli kterým jsme tam pochopitelně byli – a musím říct, že mě tam zase dlouho neuvidí...
Dokonce mě oba chlapi nutili k nadlidskému výkonu jít se podívat do některého z mnoha butiků se suvenýry, tak jsem jim udělala radost a jeden jsem absolvovala...
Jak je vidno Filip z těch dojmů usnul při večeři...
Další den jsme už jen zvládli 3 návštěvy, Esther se ládovala Brufenem a paralenem, aby vydržela a v pondělí jsem vyrazili do Lille. Tam jsme si oddychli, ale ve středu jsme s Esther zase jen my dvě zajely na otočku do Paříže (pro info 250 km jedna cesta..) na CT hlavya uší. Ano, jely jsme tam na Štedrý den...Jediné volné datum. Kromě toho, že nás doktor nepotěšil, protože operaci nedoporučuje, že jsme málem jely zpět každá jiným vlakem a že po návratu do Lille prospala na mě celou půlnoční (v 18hod), to proběhlo OK.
Vyšetření a konzultaci s doktorem jsme stihly rychleji, a tak jsme si na nádraží chtěly změnit jízdenky na dřívější vlak. Než jsme vystály frontu na automat, kde se toto provádí, nejbližší vlak ujel a musela jsem posouvat čas odjezdu. Naklikala jsem svou volbu a tu mi automat, který bere na poplatek za změnu jen kreditky oznámil, že má karta je nefunkční. Uvědomila jsem si, že jsem ji ve Francii ještě nepoužila a pro aktivaci je třeba vybrat hotovost z bankomatu. Takže jsme opustili automat na lístky a hledaly automat na peníze. Vystály frontu a šly znovu stát do fronty na výměnu lístku. Tím pádem nám ujel zase další vlak a naklikala jsem požadavek na pozdější. Protože pitomý automat neuměl provést změnu dvou lístků najednou, změnila jsem nejdřív svůj. Jaké bylo mé překvapení, když mi automat při provádění změny pro Esther sdělil, že vlak je již plný a není žádné volné místo. Byly jsme tedy každá na jiném vlaku a další změna mého lístku na původní vlak není možná, neb systém povoluje jen jednu. Čas běžel, moc řešení nebylo a tam mi nezbylo než předběhnout asi kilometrovou frontu k okýnku, aby paní něco vymyslela. Nevymyslela lautr nic, jen že vlak je plný a že si mám koupit nový lístek. Esther začala bulet, že bude muset jet sama a mě štvaly francouzské dráhy. Rozhodla jsem se, že půjdeme loudit k průvodčímu. Volba to byla správná, sám usoudil, že na Štědrý den by bylo blbé to takhle všechno zkazit, poslal nás do první třídy a hezky jsme si tu cestu užily...
Zbytek pobytu už proběhl bez jakýchkoliv zmatků a veselých příhod.
Komentáře
(barca - Mail - WWW)
u popisu eurodisney jsme slzeli smichy. petr pry dekuje za tip na vylet!