Včera nám odjel tchán, a tak tu máme zase trochu prázdno, jako po každém odjezdu návštěvy. Dle plánu s Guillaumem absolvovali projížďku na sněžném skůtru, která je naprosto nadchla. Jeli proto až za Quebec, tj přes 250 km, aby měli ještě větší zimu a ještě víc sněhu. To se jim splnilo, protože jezdili při – 20 st., což je pěkná kosa... Já jsem dlouho váhala, zda mám s dětmi jet s nimi a počkat na ně ve městě, ale nakonec jsem vyměkla a raději jsme se hřáli doma.
Projížďka na skútru probíhá tak, že každý má svůj skůtr, s turisty jede průvodce, který zná terén a vede je bezpečnými trasami, půjčovna zapůjčí obleky včetně teplých kalhot, bundy, helmy, rukavic a samozřejmě skůtru. Ten má dokonce vyhřívaná řídítka, aby jezdcům za jízdy neodpadávaly prsty na rukou.
Guillaume statínkem byli naprosto nadšeni, ujeli cca 80 km a neměli ani jednu omrzlinu, což považuji za úspěch.
Tchán si v prních dnech svého pobytu u nás postěžoval, že tohle není žádná zima, že všichni přehání, když mluví o místní zimě a že zas tak strašný to neni. To ale tvrdil, když nastala jednodenní obleva a bylo plus 9 st. O dva dni později už jsme jeli kupovat pořádné rukavice, podvlíkačky, kulicha a tchán měl radost, že bude mít co povídat, až se vrátí do teplých krajin.
Jinak náš život pokračuje v rytmu, udávaném naší nejmenší, ale vzhledem k tomu, že je hrozně hodná (a to teď možná dělám chybu, že to píšu, tak abych to nezakřikla), tak to docela zvládáme. Jen jsem vnitřně brblala, když jsme teď měli vzhledem k francouzské přesile obědy a večeře o několika chodech a to ta jedna ruka moc nestačí (v druhé je obvykle dítě...). Asi je potřeba se propracovat k 3. dítěti, aby člověk byl v klidu, v pohodě, už se nenechal ovlivnit a zviklat všemi možnými rádci, rádkyněmi a pseudochytrými knihami. Když si vzpomenu, jak jsem až úchylně studovala všechny možné návody na děti než se narodila Esther, vše jsem měla načteno, zpracováno systematicky jakoby setrvačností z práce nebo studií, a jak jsem byla ze všeho vyřízená. Po jejím narození to bylo furt kojit, odstříkat, teplá sprcha, kojit, odstříkat, pak zas už se mléka udělalo proto moc, takže zase nejdřív studené obklady na zatvrdliny, ty nepomáhaly, tak obklady tvarohové, pak z kysaného zelí a pak doporučovali naložit ňanro rovnou do kýble s teplou vodou. Jak zústat v této životní fázi atraktivní ženou, to opravdu nechápu. Mezitím dítě řve hlady, matka řve bolestí a vyčerpáním a to opravu k rodinné pohodě nepřidá.
No a teď? Vše jde tak nějak samo a v klidu. V pohodě jsem já a tudíž i miminoa zase zpětně já.
Absolvovali jsme také opět několik vyšetření a o jednom bych zde ráda poreferovala. Paní pediatričce se nelíbil Klářin kožní záhyb nad zadečkem a poslala nás do nemocnice na ultrazvuk páteře, jestli tam něco není...tak jsme se objednali do místní vyhlášené nemocnice pro frankofonní pacienty (dosud jsme vždy byli u anglofonních a zároveň jsou všichni lékaři, kam chodíme, kromě mé gynekoložky, shodou okolností také Židé, je tu velmi silná komunita).
Již od první chvíle začaly organizační komplikace : na doporučení od pediatřičky nebyl jejíí vlastnoruční podpis a že tedy Kláru nemůžou vzít. Při představě, že celou anabázi včetně placení nekřesťansky drahého parkovného absolvuji znovu jsem tedy našla nějakou kancelář, odtud poslali faxem pediatričce to doporučení na vyšetření, tu museli najít, pak jej podepsala, faxovali to zpět a nakonec to přislo na oddělení UZ. Jenže mezitím mě všichni ti lidé, co měli ten den jít na UZ, předběhli. Pak tam vozili hospitalizované pacienty, urazy atd atd, takže jsme čekali a čekali. Měli jsme tam být v 13h a když před 15h stále nic, říkala jsem si, že je fajn, že děti mají odpolední aktivity...a nemjusím pro ně jet. Když už ale bylo po 4 odpo, začala jsem se nervozně dožadovat , aby Kláru vzali dřív..., protože v 17 už opravdu děti končily. Obvolala jsem kamarádky a nikdo zrovna nemohl mi je vzít... V 16.30 nás vyzval takový hošík, abychom jej následovali do vyšetřovny. Tak tam tak čekám a ptám se, kdy přijde lékař a on, že ten UZ bude dělat on. No jestli mu bylo 20, tak hodně, ale hodně přeháním. Když zjistil, že jsme Češi , tak začal básnit o našich fotbalistech a to mi k jeho věku sedlo spíš než UZ páteře. Tak jsem se diplomaticky optala, co že je jako zač a on že je technik, který se na to podívá a výsledek posoudí pak lékař. Během vyšetření mi v jednu chvíli něco popisoval a říká „tohle je to a to, to mi jednou říkal náš lékař...". No, velkou důvěru to ve mně nevzbudilo. Posléze se vyšetřovnou prohnal lékař, strávil tam celkově asi 45 vteřin, řekl, že je vše OK a že pošlou zprávu. Mladíček mi řekl, že jsem dnes měla štěstí, jak to rychle šlo, že jsem ani nemusela moc čekat - jen od 13 do 17h...pro děti jsem pochopitelně ten den splavená dorazila pozdě, ale hlavně , že výsledek byl OK...
Ono tady totiž organizace práce lékařů je trochu jiná , někdy ku prospěchu věci, někdy méně. Sestřičky pacienta nejdříve vyslechnou (např. se ptá , jaké mám k Dr. připravené dotazy, obavy, sepíšou a aktualizují v PC základní info), odvedou vás do vyšetřovny a když zváží, poslechnou srdce atd, tak pak jen přijde Dr., odpovídá na předem připravené dotazy a hned zase odbíhá do vedlejší vyšetřovny, kde už je zase připraven ke startu další pacient. Takže je vše opravdu rychlejší. Dr holt fakt dělá jen ty hodně odborné věci a zbytek zajistí sestra. Ovšem v té nemocnici je ještě co zlepšovat...jinak to ale není tak blbý systém.
Ale teď jdu preventivně spát, protože buhví jaká bude noc. Klára měla včera své první očkování, tak buhví, zda jí to náhodou nebolí. Neočkuje se tu už proti TBC (vůbec) jako u nás v porodnici, protože je zde prý již vymýcena.
Právě včera nám přijel francouzský dědeček a tchán, kterého jsme sem nalákali jednak na Kláru – a bude tak prvním zástupcem francouzské sekce (jak naši nazývají rodinu Guillauma), který bude mít čest ji osobně vidět a to takhle malinkou – a jednak na Kanaďany velmi oblíbenou zimní kratochvíli, a to projížďku na sněžném skůtru. Podél silnic vedou specielní trasy pro skůtry, zvláštní značení – taky jsem se to učila, když jsem si dělala řidičák – oblíbené je ježdění na zamrzlých jezerech, kterých jsou tu spousty. Jen občas se stane, že tam někdo zahučí i se skútrem, jako zrovna asi před týdnema bohužel se špatným koncem. Je tu totiž letos poměrně „teplo", a tak není led, jak by měl být. Tak doufám, že Guillaume s tatínkem budou jezdit na osvědčených trasách. Když sleduji a srovnávám teploty v Praze a tady, tak je to dost podobné, často dokonce vyhrává Praha, co se chladu týče. Sněhu je taky relativně málo, ale tady, když už jednou napadne, tak do března neroztaje. Ovšem zejména letos si opravdu nestěžuji, neboť jsem lopatu, co vozím v autě, ještě nemusela k vykopání se ze závějí použít.
Stejně jako určitě všude je teď i tady spoustu aktivit a iniciativ ve prospěch Haiti, ale až mě překvapuje, s jakou účastí a soucitem se Kanaďani snaží pomoci. Faktem je, že je tu spousta přistěhovaných z Haiti, a tak jsou vazby silnější. Jak ve školce, tak ve škole už proběhla akce pečení domácího pečiva a jeho prodej ve škole dětem jako svačinka a po škole rodičům jako odpolení svačinka, takže si někteří kupovali vlastní buchty, které den před tím napekli. Jak Filip, tak i Esther mají ve svých třídách každý nového spolužáka, což jsou děti evakuované z Haiti. Jde ale většinou přeci jen o privilegované případy dětí s rodinami, kterým se podařilo prchnout, takže je tam vždy nějaká vazba na Kanadu, nebo to jsou děti lidí, kteří dělali pro nějaké nadnárodní instituce.
Způsoby vybírání peněz jsou opravdu různorodé, chodí mi SMS od operátora, abychom přispěli, pokaždé při placení v obchodě se vždy předem ptají, zda zároveň přispějeme, ve škole jsou zřízené bedničky na šeky, po městě pochopitelně taktéž, od různých institucí už jsme dostali maily, atd atd.
Uvědomila jsem si že, pokaždé, když se nám narodí dítě, stane se ve světě nějaká katastrofa. Když se narodila Esther, skoro po 2 měsících bylo 11. září 2001, pár dní po narození Filipa se prohnalo tsunami a teď tohle. Tak raději už s budeme s dětmi končit...
Tak jsme právě dnes ukončili šestinedělí. A mohu říci, že Klára to vzala v potaz a na znamení své vděčnosti za veškerou dosud poskytnutou péči prospala celou noc ( o nic jiného tu nepůjde...) A to je co říci. Kdo to nepoznal, nedocení, co to znamená. Spánek od cca 1 hodiny ranní až do 7.30 je nádhera, za kterou jak jsem dosud prohlašovala, jsem byla ochotná dát půl království a princeznu k tomu... A jak jednou Sandra vtipně glosovala svůj stav po ránu „jsem nějak přespaná". Ovšem ono to možná vůbec nic neznamená, ale prostě jsem z toho měla radost, tak jsem se vám s tím musela chvástnout.
Naši už také odjeli, táta přesně před týdnem, máma tuto sobotu a je tu nějak prázdno...Škoda, že ta Kanada je tak daleko a lístky nejsou za hubičku jako při cestování po Evropě.Po celou
Za dobu pobytu rodičů jsme toho pochopitelně nestihli tolik jako se dá v létě a zejména bez novorozence. Ale i tak se podívali do Ottawy v sousední provincii Ontario, asi 200 km odsud, prošmějdili Montreal a zejména ocenili důmyslný podzemní systém chodeb a propojek mezi metrem, obchodními centry, vysokými školami, administrativními budovami, kde je všude co okukovat v teple (strašně tam topí) a zároveň je všude nějaké rychlé občerstvení. Je to docela dobrý výmysl, jak nepřestat fungovat v místních podmínkách v zimě a netrávit veškerý čas svlékáním a oblékáním.
Byli jsme se také podívat za známými na takové chatě u jezera, což bylo opravdu tak nějak typicky kanadské klišé : mrzlo až praštělo, zamrzlé jezero, po něm jezdili lidé na skůtrech, na běžkách, v lesíku zase na sněžnicích či pěšky a nebe azurové modré. To právě je docela matoucí, protože se kocháte z tepla např. od krbu pohledem ven, na sluncem zalitou přírodu a těžko uvěříte, že venku je přes 15 pod nulou.
Esther ozkoušela sněžnice, ale protože jsme nechodili v metrových závějích, tak nedocenila jejich výhody, ale bylo to docela zábavné.
Táta se především ale většinu pobytu věnoval výstavbě a pak zdokonalování iglú pro svá vnoučata. My jsme ho ale pořád s mámou (ale máma víc...) usměrňovaly, aby to moc nepřeháněl a ještě si něco neudělal se zbrusu novým kyčelním kloubem. Přeci jen zasněžený a zmrzlý Montreal v zimě nejsou úplně ideální lázně na pooperační rekonvaescenci. Pro jistotu jsem mu koupila takové gumové mačky s hroty, které se natáhnou na boty a můžete vyrazit na reis. Prodává se to tu celkem všude a je to určeno zejména seniorům (to ale táta pochopitelně není...).
Iglů mělo velký úspěch.
Oslavili jsme společně Vánoce i Nový rok, o Vánocích to měli ale nejlepší děti, protože jim dárky přinesl i Ježíšek i Pere Noel, což je francouzská verze Santy a což byl takový rodinný kompromis.
Na dálku tu te´d sleduju sněhovou kalamitu v Evropě a Česku a o to víc si člověk uvědomí, kolik peněz tu každoročně pohltí likvidace sněhu, jak dokonalý je vlastně
systém jeho odstraňování . Kolik prostředků tak naopak v jiných městech ušetří a tady to prostě tak musí být, jinak by město jednoduše přestalo fungovat a byl by konec. Tady máte videozáběr z odvážení sněhu z naší ulice. Ale více jsem o tom psala vloni...
Omlouvám se, ale i přes neúnavnou pomoc mámy se zajištěním fungování domácnosti nic moc jiného než kojení, odříhávání, přebalování, praní, koupání a chování nezvládám moc aktualizovat tento blog. Snažím se alespoň pravidelně přádávat fotky na rajče. Kláře už budou zítra 3 týdny, stašně to utíká a já se snažim si užít a zapamatovat každou chvilku, protože je to tak pomíjivé... Před jejím narozením jsem si často říkala, jestli jsme se nezbláznili, že si na střední kolena ještě pořízujeme miminko, že nám to rozhodí už docela fungující režim, omezí nás to v možnostech cestování, sportování, společensko-kulturním vyžití atd. Jestli mimi č.3 není jaksi navíc, když už páreček máme a když na dvě děti máme dvě ruce. Jestli budu mt vlastně sílu začít všechno znova po tolika letech. Nebudu lhát, pravda to asi bude co se týče sportu, kultury, ale příroda zafungovala spolehlivě...od chvíle, co se Klárka narodila, tak se jí nemůžu nabažit, šušňala a hladila a očuchávala bych jí celý den, což samozřejmě nemůžu už kvůli E a F. Teď už je to fakt naposledy, tak si to musím užít. Po Filipovi jsem si sice myslela, že tím končíme, ale někde v hloubi duše jsem si říkala, co kdyby...a taky jsem si dost věcí nechala. Takže jestli někdo váháte, zda ano či ne, tak vězte, že to je tak úžasný, že to stojí za to. V porodnici jsem si ještě myslela něco jiného, ale to mě rychle přešlo.
Sice mě stále lehce znervozňuje místní lékařská péče o miminka, ale to už jiné nebude. Asi měsíc před porodem jsem našla lékařskou instituci, která Kláru vzala. Je to taková polosoukromá klinika, a tak tam teď chodí snad všechny kamarádky, neboť taková informace má cenu zlata... Ale jen pro ilustraci : Klára se narodila v úterý v poledne. Odpoledne asi v 17hod ji viděl zběžně pediatr a to jsem měla štěstí, protože se tam shodou okolností zdržel, jinak by to bylo až ve středu. podotýkám, že u porodu pediatr nebyl, ani se nestavil omrknout mimi, vše zkontrolovala porodní doktrorka a porodní sestry. Ve středu nás z porodnice vyexpedovali v 17hod, ale nikdo se na ní už podívat nepřišel, jen sestry se chodily ptát, zda něco provádí do plíny. V Česku jsem z porodnice byla zvyklá miminka vážit před a po jídle, měřit teplotu, atd atd, tady nic. Zvážili ji po porodu a pak druhý den ráno. Změřili ji v podpaží jednou denně, zato mě cpali teploměr do pusy 3x denně. Alespoň jsem se s přibýváním na hmotnosti nestresovala. Našemu pediatrovi se Klára ukázala až ve 14 dnech. V týdnu tu byla sestřička z takovéo zdravotněočkovacího centra, která tu existují v každé čtvrti. No a příště jdeme k pediatrovi až ve dvou měsících.
Ty interaly včetně velmi brzkého propuštění z porodnice jsou divné, ještě štěstí, že trochu vím, co a jak, ale stejně...z porodnice se jde a ještě nenastoupila laktace, nikdo neporadí s kojením, žloutenka se projeví taky až po příchodu domů... Paní doktroka – strašně mladá – ale asi ví , co dělá. Musíme teď jít na nějaký pálení pupíku, protože ho má nějakej takovej vyhřezlej, ale není to kýla, prý se zhojil moc rychle... A pak ještě na ultrazvuk kvůli nějak divnému kožnímu záhybu nad prdelkou, tak doufám, že to nebude nic vážného...
Naši jsou tu už oba, táta od minulé středy. Od jeho příjezdu je kolem -10 stupňů, takže moc ven nelezeme. Máma se tu klepala zimou, protože si vzala jen takový kabát utíkáček, sice elegantní, ale slabý, který už Filip na letišti okomentoval slovy : to není kabát na Kanadu. tak táta dovezl kabát kožený a s několika vrstvami je to OK. Novorozenci tu prý smí ven do -12st., ale mámám přitom umrzaj končetiny. A tak moc ven nelezeme...asi až tak někdy v květnu...
Tady máte jen tak pro radost scénku z večerního koupání..
S radostí všem věrným čtenářům oznamujeme, že se nám narodila Klárka, toto úterý 1.12. v 11.48h v Montrealské porodnici Royal Victoria.
Veškeré mé obavy ohladně načasování mámina příjezdu, oklepání se z časového posunu, zajištění dětí a aplikaci Estherčiných rovnátek jsme tedý zvládli ještě před a ve 2hod v noci jsme tedy s klidným svědomím (což bylo v té situaci asi jediné klidné, neb já jsem dostala třesavku....) odjeli do porodnice, neboť mi začala odtékat voda – což pro mne bylo nóvum, vtšinou to bylo obráceně. V porodnici, která je mimochodem skutečně špičkově vybavená a zařízená, nás nechali chvíli chodit, aby začaly alespoň nějaké kontrakce. Guillaume se mnou pár set metrů nachodil, ale pak si šel klimbat, což celkem mezi 3 a 5 ranní chápu. Když jsem nic nevychodila, napáchli mě asi v půl 6 na oxitocin, napojili na všechny možný měřidla a už jsem nikam na špacír nemohla. Každou chvíli par dvojnásobovali dávky, až to konečně zapůsobilo a Klára byla na světě před polednem.
Po 24 hod mě vystrnadili, a je to fakt dost brzo, pro všechny...Nedovedu si představit návrat z porodnice, aniž by tu se mnou někdo byl, což je luxus, který si nejsem jistá, že si může dovolit každý.
1. reakce dětí po oznámení prý byla taková smíšená a ne jásání, jak jsme si mysleli, ale už jim to v hlavičkách asi dozrálo a teď jsou samá péče a pusinka.
Dlouho jsme dost váhali- zejména já- zda se nechat očkovat proti prasečí chřipce, až jsme to nakonec podstoupili. Faktem je, že místní mediální masáž je a hlavně byla dost intenzivní, a tak jsme podlehli. Dostupné informace si často vzájemně odporují, stoupenci obou táborů se předhánějí, kdo má pravdu. V některých zemích chřipka řádí, někde více, někde méně, někde jsou vakcíny k dispozici a lidé to skoro ignorují, jinde by je chtěli a nejsou a vůbec celé je to určitě trochu nafouklé....Kanada se rozhodla proočkovat celou populaci a to dle harmonogramu, který počítá s tím, že se začne prioritními skupinami lidí. Ač je organizace kritizována, nás tedy překvapilo, jak perfektně to funguje. Tak např. zde v Montrealu bylo zřízeno několik mega očkovacích center, která jedou denně od 8 do 20 hod. Nachází se např. v Olympijském stadionu, v obchodních centrech a podobných prostranstvích. Neočkuje se u obvoďáků z prostého důvodu, že tu málokdo má svého lékaře. A ti, co chudáci zbyli, by se z toho asi pomátli. Zpočátku byl strašný nával, a tak byly i 4 hodinové fronty, což jsem si dost dobře nedovedla s břichem představit. Postupně zavedli systém, kdy si člověk přišel pro kartičku na určitý časový úsek a poté už byla fronta minimální. Váhala jsem delší dobu, ale mou jedinou případnou volbou byla injekce bez adjuvantu, o němž kolují všelijaké doufám že nepodložené fámy. To pro mě byla jediná možná volba. Já jsem se dostavila v poledne, a tak nebylo žádné čekání. Již na vstupu do obchodního centra byly všude směrovky, které mě dovedly do třídícího bodu. Odsud musíte projít takovou bojovou hru o několika etapách. V prvním se tedy oddělí zrno od plev, tj odlifrují se ti, kteří nemají nárok a nepřišla na ně ještě řada. Bod 2 : najdou si vás v databázi ekvivalentu VZP a vytisknou vám formulář. V bodě číslo 3 si jej vyplníte a v bodě 4 si s vámi popovídají a vyplní, zda máte nějaké alergie apoda podepíšete, že jste si vědom rizik... V bodě 5 si dezinfikujete ruce a počkáte, až vás zřízenkyně pošle k nějké očkující sestřičce. Ta přestavuje bod 6. Doplní, co vám dala za injekci a jdete do bodu 7, kde 15 min čekáte, zda nenastane nějaká šoková reakce. No a pokud nenastane, tak můžete směle vyrazit do bodu 8, což je Exit, neboli východ a tam přemýšlet, jestli jste vlastně neudělali blbost.
Těžko říct, kolik ještě textů sem stihnu napsat než nastane den D. Ten se blíží mílovými kroky. Mě pochopitelně chytají hnízdící pudy, všechno, co jde, peru, tento víkend jsem chudáka Guillauma donutila vypůjčit čistící stroj a vypulírovat všechny koberce, potahy na křesla jsem zvládla sama. Fusaky, potahy, kombinézy na různé externí teploty jsou vyčištěné, oblečky vyžehlené, asi 40 plín na blinky rovněž.
Jen jsem si říkala, že by bylo vtipně, kdyby v plném čištění koberců a bordelu doma, jsme najednou museli odjet...
Taška do porodnice je v pozoru u dveří, ale pevně doufám, že tam zůstane minimálně do mámina sobotního příletu. Ono toho zase asi tolik potřeba nebude, neboť mě stejně vyexpedují – pokud bude vše jak doufám v pořádku – po maximálně 36 hodnách.
Předminulý týden jsme byli s Guillaumeme na tour de porodnice, což na nás zanechalo hluboký dojem. Nejdřív nás asi 15 min vodili všelijakými chodbami mezi pavilony, aby nás dokonale zmátli a v přápadě potřeby jsme bloudili do nejvíce. Nás se podařilo porodnici na první pokus nenajít a přejeli jsme ji. Pak jsme kroužili, až ji našli – a tak jsem si ji pro jistotu dala do Favorites do mého GPS a s ním už se neztratíme. Ono totiž tady člověk nechodí na poslední kontroly do porodnice, ale stále až do konce ke svému lékaři, což je sice pohodlnější, ale psychicky se na to člověk méně připraví a pak netrefí do porodnice....
Vzhledem k řádící prasečí chřipce ovšem v porodnici zavedli omezený režim a je vstup zakázán všem kromě rodičky J a partnera. Takže bohužel ani děti se nebudou moci přijít podívat na sourozence...
Každopádně, když už jsme našli porodnici, velký problém je tam parkování. Večer to ještě jde, ale 17 dolarů za hodinu a půl, to jsou fakt vydřiduši...Přes den nám říkali, že je to složité, odpoledne zase může být na vedlejším stadionu fotbal a můžou zavřít přijezdové cesty....Prohlídli jsme si pokoje pro maminky s miminy, tak tam mi asi konečně došlo, která bije...a co mě to vlastně čeká...Obecně si tu porodnici ale zkušené kamarádky chválí, tak mi nezbývá jen doufat, ale v tomto cizím prostředí mám přeci jen o to víc pochyby a strach, smíšený se stresem, kdyby TO nastalo v noci, kam s dětmi, kdyby přes den, aby se Guillaume nezasekl na dlouho v zácpě, na a taky ještě nejsme rozhodlý ohledně jmen....Kamarádky jsou ale úžasné a nabízí pomoc. Člověk si uvědomí, když nemá u sebe rodinu, jak důležitou rolikamarádi hrají a jak vlastně suplují chybějící členy rodiny...
Tak mi držte palce a až bude něco nového, dáme vědět.
Být těhotná v době kulminace chřipkové epidemie, a to ještě prasečí, je docela nervově náročné. Nevím, jaká panuje atmosféra v Evropě, ale tady je téměř stav ohrožení. Sice vysoké procento nemocných je ve Vancouveru, což je odsud několik tisíc km, tady zatím desítky případů, ale Kanada již od 25. října rozjela naprosto neobyčejnou očkovací kampaň, která si klade za cíl proočkovat postupně do konce roku komplet celou populaci. Sekvence očkování se řídí zdravotním stavem osob a zda patří do prioritních skupin. Kampaň je ale taková, že člověk podléhá dojmu, že pokud se nenaočkujete, zemřete. Zřejmě proto, že Kanada nakoupila dávky pro všechny, tak to teď musí udat. To se mi moc nelíbí. Navíc se poměrně často mění pravidla hry a tak je jednou prioritní rodina s dětmi do 5 let, pak zase jen to samo dítě do 5 let a rodiče a sourozenci už ne, pak chronicky nemocné těhotné, pak všechny těhotné, pak zas jen těhotné od 20 týdnů výš a informací pomálu. Očkování se neprovádí u lékařů (no, taky by se to dělalo těžko, když skoro nikdo nemá svého všeobecného lékaře), ale bylo např. zde v Montrealu stanoveno asi 15 míst, kde si vyčekáte 4hodinovou frontu a necháte se naočkovat. Tak např. Olympijský stadion je nyní očkovacím střediskem, různá obchodní centra ve měste, školy, atd. Já osobně dost váhám, zda ano či ne, dát si dávku 3 týdny před termínem porodu. Navíc tu jsou dva druhy vakcín, bez a s tzv. adjuvantem, neboli tzv. aktivátorem immunitní reakcem přičemž ten bez adjuvantu byl původně plánován pro děti a těhotné. Protože ale vakcíny bez adjuvantu nebyly ještě na trhu, média uklidňovala, že ten adjuvant není zas tak blbý, sice ho nedoporučují, ale určitě v tom nebude nic špatného a že lepší se naočkovat s ním než vůbec. No a dnes dorazily do Montrealu i dávky šetrnější vakcíny bez adjuvantu. Tak jsem se tam chtěla vypravit, ale zase jsem si něco přečetla na internetu a popadla mě nejistota. Tak teď babo, raď...
Ale abych vše zakončila veseleji, zde máte k pobavení tři těhotné, všechny montrealské češky, téměř s identickým termínem, z nichž jedna s dvojčaty....
Už jsme tady tak dlouho, že jsme oslavili již podruhé Halloween. Musím ale říct, že zřejmě krize zasáhla už i Montreal, protože jsem měla pocit, a několi známých také, že výzdoby domů byly chudší a nesrovnatelně méně strašidelné než vloni. Dříve si movitější i zaplatili strašiče, který za soumraku za peníze bafal na kolemjoucí. To aby měl u sebe i defibrilátor, protože slabší povahy by mohly mít velké šoky. Pro velký úspěch z loňska jsme se sešli asi 5 rodin a děti v převlecích v doprovodu alespoň částečně převlečených rodičů se vydaly opět na lov. Bylo to téměř v poklusu, jak se hnaly za výslužkou a měli jsme co dělat, abychom je uhlídali a nesmíchaly se nám s jinými skupinkami. V závěru jsem už docela jako těhotná čarodejnice funěla... Doma jsme si hromadně dali dýňovou polévku a děti si asi 2 hodiny třídily bonbony a čokoládky. Vzhledem k tomu, že jsme doma ještě měli pár restů z loňska, máme zase na celý rok zásoby. Halloween se konal 31.října a děti měly celý týden volno. V deštivém podzimním počasí, kdy už není venku moc co dělat a navíc s pupkem jsem se už docela těšila. až zase začna škola a já je předám výchovné instituci. Nějak se nám děti totiž poslední dobou pořád rvou a hádají, provokují, pošťuchují, posmívají a mě z nich chytají hysterické záchvaty...
Cestou do New Yorku jsme se stavili ve městě Saratoga Springs, což jsou takové americké Karlovy Vary. Tady je pár fotek domů a docela hezké místní architektury.
Minulý víkend pro nás byl o den delší díky státnímu svátku, takže jsme využili přiležitost a vypravili se do USA, do New Yorku. Hranice se Státy je odsud pouhých 50 kilometrů, do NY je to autem přes 550 km a 5 a třičtvrtě hodiny cesty. Musím ještě dodat, že na cestu jsme se vybavili novým vozem. Vůz je sice Guillaumův pracovní, ale i tak je to pro nás velká změna. Řekla bych, že konečně zapadáme do místníhom průměru, neboť tento 8místný autobus už něco pobere. Sice skutečně neplánuji další potomky pro doplnění volných míst ve voze, ale na převoz všeho možného vybavení včetně kočáru a zejména příbuzných a návštěv, které tímto povzbuzuji k cestě přes oceán, to bude přeci jen pohodlnější. Sice s ním bude přes týden jezdit Guillaume sám do práce a my s dětmi se budeme soukat do mého městského vozítka, ale to není podstatné, že. Jen jsem si teď nedávno jen tak cvičně zkusila oprášit zkušenosti na nandat do mého vozu 3 autosedačky. Jaké bylo mé zhrození, když jsem zjistila, že na předním sedadle nejde vypnout airbag, na což jsem dost spoléhala. Zahájila jsem tedy akci narvání sedaček dozadu. Po 5 minutách už jsem byla říčná, protože samonavíjecí pásy tu jsou spíš samozablokovávací, protože ve chvíli, kdy se zastavíte v pohybu s pásem, ten se zasekne a můžu začít znovu. Takže zase sedačku vyndat, vyháknout pás a znovu. Téměř se slzami v očích jsem to po 20 minutách vzdala s tím, že holt Esther bude bez sedačky, jinak je tam nedám. Docela mě to štve, ale zase kvůli tomu prodávat auto se nám moc nechce. Uvidíme.
NY nás naprosto nadchl. Já jsem vzpomínala na svou rychloprohlídku přesně před 9 lety, kdy jsem tam pracovně mezipřistávala a stavila se tam asi na den a půl u bratrovy přítelkyně Katky, která mi tentkrát uvolnila své lože na koleji a sama spala buď na zemi nebo se svou roommate. Teď to bylo trochu o něčem jiném, ale dojem opět hluboký. Po návratu mi přijde ten náš Montreal s pár věžáky jako takové provniční městečko... Holt NY, tam to tepe. Samozřejmě jsme toho za necelé 3 dny nestihli tolik, ale výstup na mrakodrap jsme si nenechali ujít, projíždku lodí k soše svobody také ne, Times Squre, na doporučení také téměř úchylný dvoupatrový obchod pouze s bonbony M&M a odovozenými produkty (Esther se na nás strašně naštvala, že jsme zlí a nikdy jí nic nekoupíme ....předem jsme je informovali, že se nic kupovat nebude), prohlídku okolí Ground Zero, kde nás dost překvapilo, že je tam vlastně pořád ještě jen díra a furt odvážejí nějaké sutiny.
Cestou jsme se přichomýtli k pouličnímu koncertu zřejmě štamgastů ze čtvrti Greenwich Village. Děti hned dostaly chrastidla a zapojily se do produkce. Potom sklidily potlesk a klaněly se k pobavení všech přihlížejících. Video z koncertu viz zde. Pouze to proklikněte.
Měli jsme krásné teplé slunečné počasí, takže byl náš dojem o to lepší. Ani nám jej nezkazila dvouhodinová fronta na americko-kanadské hranici, kde jsme čekali od půl 1 do půl 3 v noci a kudy se vraceli snad všichni quebečani, kteří byli jako my v NY. Ještě v den odjezdu jsme ani neměli ubytování na všechny 3 dny. I v USA byl svátek – Columbus day- a tak se nás tam hrnuly statisíce ze všech koutů. Nakonec se nám podařilo noclehy sehnat, ale každou źe tří nocí jsme trávili jinde. Pak bylo vtipné projíždět po městě a potkávat hotely, kam všude jsem volala.
Musím přiznat, že jsem sice vždy ráno měla velké plány, co všechno stihnem, ale odpoledne už jsme se ploužili jak já, tak děti. V NY se chodí prostě pěšky, a tak nás vždy zachránil nějaký Starbucks.
V jednom z minulých článků jsem se myslím zmiňovala, že máme v plánu, ještě než nastane opravdový podzim, jet stanovat.
Minulý víkend jsme se tedy vypravili, pravda pouhou hodinu cesty od nás, do Národního parku Yamaska stanovat.
Když jsem to tak promýšlela, nespala jsem pod stanem asi 10 let. Přátelé nám navrhli společný víkend v kempu, což ale neměl být kemp ledasjaký, nýbrž kemp pro masňáky, protože stany nejsou jen tak ledsjaké, nýbrž již postavené, s dřevěnými příčkami a matracemi, stolem a židlemi, nádobím, venkovním vařičem a pozor : elektrickým či plynovým vytápěním.
Proto jsem se ani ve svém stavu moc nevzpouzela. Navíc ještě další lidé, kteří s námi jeli, měli taky mámu s termínem porodu o 3 dni později než já...
Po více než 2 hodinách cesty skrz zácpy (správný Montrealan totiž na víkend jede na svou chalupu nebo alespoň si něco pronajme a vyráží stejně jako správný pražák v pátek co nejdříve), jsme již ve tmě dorazili do parku. Bohužel však již dlouho předem na tento víkend hlásili přízemní mrazíky a ač místní meteorologické předpovědi většinou nevycházejí, tak tato vyšla. Při příjezdu již teploměr v autě ukazoval jen +2 st. C. Když se nám ve tmě podařilo nalézt stan a navozit do něj na kolečku, které je již pro masňáky předem na parkovišti připravené, naši výbavu, přeci jen jsme si říkali, jestli nejsme padlí na hlavu jet stanovat v takové zimě. Navlíkli jsme se a hlavně začali zprovozňovat topení, zavírat všechny škvírky. Plynové topení ve stanu nás moc neoslovilo, a tak jsme raději zvolili hlučnou variantu elektrického přímotopu než tichou variantu přidušení plynem. Musím se přiznat, že tak blbě jsem se již dlouho nevyspala (a již brzo budu mít příležitost se znovu tak blbě vyspat...). Jednak termostatický spínač, úchylná obava, zda mi děti ve dvou flískách, pyžamech, ve spacáku a přikryté dekou, neumrzly, a zase nějaké zvířecí zvuky zvenku. No, samozřejmě jsme nezmrzli, ráno jsme si všichni dali hromadně venku snídani při asi 3 stupních, a jak jsme se cpali teplýma párečkama, buřtíčkama a volskym okem, kakaem a všim možným! Což by za normální situace nebylo v naší rodině možné.
Přes den ale bylo krásně, docela teplo, a tak jsme si udělali ještě několikakilometrový výlet na kolech. Další noc už jsme byli machři, bylo výrazně tepleji a krásně jsme se vyspali. Děti se všechny ale celý den těšily, že si večer postaví z větví domeček. Začaly tedy tahat na plácek větve z bezprostředního okolí stanůa asi po půl hodině se objevil pracovník parku (kterých tam pořád je hodně), děti poučil, že ochrana přírody začíná tím, že se větvě nechávají tlít tam, kam spadly, že domečky se z nich rozhodně nestaví a že je tedy třeba větve vrátit na místo. Děti měly pochopitelně z uniformovaného pracovníka vichr a bylo až dojemné je sledovat, jak svou krásnou stavbu dobrovolně samy bourají. Mně pak pracovník jako zástupci skupiny nezodpovědných rodičů osvětlil, proč a co a jak apozval nás na power pointovou prezentaci parku a jeho nedotknutelných krás. To jsme opravdu neabsolvovali. Chápu jejich starost o breberky, které bydlí pod různými klacky, ale na druhou stranu, proč tam tedy dělají kemp, když se nesmí vstoupit jinam než na cestičky. A to si pán naštěstí nevšiml, že všechny děti narvaly maminkám spoustu pěkných kytiček.
Vzhledem k tomu, že teď nastává již ten pravý čas, stromy se začínají opravdu krásně zbarvovat, a tak i tento park už hýřil všemi barvami, což jsme si také pěkně užili.
Vinou mé nepozornosti se adresa tohoto blogu dostala do rukou některých osob, jímž bych přístup ke zde zveřejněným velmi osobním informacím za stávající situace v žádném případě nedala. Prosím tedy členy SVJ a další, kteří ve své zvědavosti dobrouzdají až sem a hodlají informace zneužít jakýmkoliv způsobem proti nám, aby se raději starali o své záležitosti. Pokud hodlají navštívit stránky v dobré vůli bez postranních úmyslů, prosím. Server mi umožňuje sledovat přístupy na blog, takže uvidím, zda tu někdo byl.
Ze stejného důvodu jsem zaheslovala přístup k našim fotkám.
Pokud tím omezím kamarády, prosím ozvěte se mi a obratem sdělím, jak na to.
Letos jsme strávili část prázdnin i v Kanadě, a to na konci sprna před nástupem do škol apod. A protože tu dobu si vybrala i rodina Guillaumovy sestry k cestování po Quebeku, spojili jsme naše plány a strávili společně několik dní. Cílem byl asi 5 hodin cesty autem vzdálený fjord Seguenay, cca 500 km severně od Montrealu po řece Sv. Vavřince. Sraz jsme si dali rovnou v kempu, kde jsme měli rezervováno týpý a kam jsme my měli dorazit z Montrealu a sestra s rodinou od města Quebec. Těsně před cestu si ovšem Guillaume nějak nevhodně kiksnul páteř a pomalu začínal kulhat už když nosil tašky do auta. Na první čůrací zastávce se už plazil po autech, aby došel na WC.... Představa příjemně a aktivně strávené dovolené se začínala rozplývat. Převzala jsem pro jistotu auto a promýšleli jsme co dál. Nakonec nás „zachránil GPS“, který nám po cestě navrhl několik lékařů ortopedů. Guillaume je po cestě obvolával s nadějí, že jej někdo týž den vezme. Situace nemožná v Montrealu, ale v těchto dálkách se to podařilo. Rozhodli jsme se, že se odvezeme já a děti do kempu a G se vrátí do 25 km vzdáleného města k doktorovi, protože už byly 3 hodiny odpoledne a po 5 hod v autě už jsme toho měli dost. Jenže jaké bylo naše překvapení, když nám GPS hlásil, že jsme na místě a na místě nebylo nic, jen hluboké lesy a po kempu ani památka. Po obvolání jsme zjistili, že jsme si pěkně zajeli a do kempu zbývá ještě asi 60 km. Jenže na to už jsme neměli čas kvůli doktorovi, a tak jsme to zase otočili a jeli do města, tam strávili asi 2 hodiny a do kempu dorazili na večeři v 8 hodin večer. Doktor ale uměl, G všelijak prohmátl a ten byl jak znovuzrozený, protože chodil skoro normálně. Spaní v týpý si užily hlavně děti, já jsem se v noci vzbudila asi 20x, protože jsem furt slyšela nějaký zvuky a chrochtání a vsugerovala jsem si i bručení. V této oblasti totiž běžně žijí medvědi a já jsem se pod tím týpý znovu ujistila, že jsem přeci jen městský člověk a ta divoká příroda holt je na mě moc divoká. Guillaume v noci spí jak špalek a asi by nás před medvědem taky moc neochránil. Navíc Esther mě v noci vzbudila, že chce čůrat, čehož jsem se děsila. Asi načůrala i na týpý, protože jsem nechtěla jít daleko od něj. Jaká byla moje radost (ovšem veřejně nevyřčená), že na další noc už týpý volné nebylo a museli jsme do srubu...sice byl taky v lese, myslela jsem, že tam nedojedeme, ale alespoň měl pevné zdi. Všude tu dostanete brožurky, jak se chovat, když potkáte medvěda. Jenže někde radí pomalý klidný ústup vzad, jinde úprk co nejrychleji do bezpečného místa, takže babo raď. Každopádně ve všech kempech visí na takové šibenici igelitové pytle s odpadky, aby na to medvědi nevylezli. Letos jich je prý nějak víc a lezou i do měst, protože mají málo jídla v lesích. Doufám, že k nám do centra ani zvlášť otrlý nebo pomatený medvěd nedorazí. Stačí mi předevčírem spatřený tchoř, který se šunul z ulice pod naši terasu. Asi za zbytkem své smrduté rodinky... Už tam musí být úplná ZOO, protože vloni tam žili tři mývalové, letos zjara dokonce bobr a teď i tchoři. Trochu mi to asociuje pohádku o boudě budce, kterou nakonec rozšlape již výše zmíněný medvěd. A to bych fakt nerada, protože jak je to tu všechno dřevěné, neměl by s tím moc problémy. Vloni jsem po zjevení se všech těch mrch dlouhou dobu nechodila na terasu. Letos jsem otrlejší, klidně si tam dáváme kafe, ale pocit, že pode mnou bydlí taková skvadra mě občas znechutí. Zakoupila jsem specielní prostředek k odpuzování zvěře, který v překladu zní „vypadni“. Ano, tak nějak bych to upřímně taky řekla. Jen aby u nás nechtěli přezimovat a zakládat na jaře rodinu. Abych se vrátila k dovolené : projeli jsme místní městečka, absolvovali procházky v národních parcích a zlatým hřebem byla několikahodinová projížďka na lodi, ze které jsme pozorovali velryby, které mají oblíbené toto místo na soutoku fjordu a řeky, neb je tu spoustu planktonu, který se víří mísením dvou druhů vody, slané a studené a sladké teplejší. Viděli jsme jich spoustu, stejně tak jako běluh, což je jejich menší příbuzný.
Ale protože my neradi jen tak klidně plynoucí dovolenou, zpestřili jsme si ji ještě další návštěvou lékařů. Filip totiž již od pobytu v Česku měl na noze ošklivě rozškrábaný štípanec, který se ve slané vodě v moři ve Francii zanítil a ne a ne se zhojit. Tady už si to roznesl i na obličej a krémy už nezabíraly. Guillaumova sestra lékařka usoudila, že třeba nasadit antibiotika. Jenže jako lékař nerezident je nemůže předepsat. Tak jsme si dali 3 hodiny na místní zapadlé pohotovosti, kde za tu dobu zvládli snad jen 5 pacientů. Tam se muselo radit několik doktrorů a když zjistili, že se mu to udělalo ve vzdáleném a exotickém Česku, nařídili rozbor stěru, aby vyloučili nějakou tropickou infekci z toho nebezpečného konce světa.... Nakonec to byl zlatý stafylokok. By the way, Guillaume je na ATB teď, protože se mu ten bolák po 14 dnech udělal taky. Tak doufám, že my s Esther vydržíme. Tento víkend se chystáme pod stan. Nestanovala jsem od před svatby, což už bude nějaký ten pátek. Doufám, že medvědi nebudou a že stanování v sedmém měsíci těhotenství koncem kanadského září není úplná šílenost....
Už se mi to těžko maskuje a dosud na toto téma na blogu nebylo řečeno ani slovo, ale asi by bylo už načase zde zveřejnit, že za dva měsíce a kousek by u nás opět mělo být veselo. Ne, nestěhujeme se ani nebude rekonstukce střechy, ale budeme mít mimino.Na střední kolena jsme se rozhodli, že teď nebo nikdy. A tak teď...
Filip s Esther jsou nadšeni, trochu jim to sice zamává s jejich pohodlíčkem, ale zatím se těší. Esther se tedy ptá, zda je náhodou mimino nebude moc otravovat, když bude brečet, tak to jsem ji ujistila, že bude. Ale stále pozorujou stále objemnější břicho, hlídají, abych se nenapila piva a vína a neměli hloupého bráchu nebo sestru, Esther promýšlí, jaké panenkovské oblečky mi půjčí. Velký rozdíl je v tom, že teď mimi čekáme všichni, protože děti už jsou velké, narozdíl od tříleté Esther, která si prostě tenkrát těžko mohla předem uvědomit, co to je malé mimino.
Nějak si nedovedu tedy ani já představit, že se zase pár let nevyspim, ale doufám, že příroda to zase udělá tak, jako vždy, že prostě budu vstávat a konat vše dle potřeby.
Můj velký stres ovšem zpočátku přestavovala nutnost najít si zde doktora, což jak jsem již psala několikrát výše není procházka růžovým sadem. Po několika odmítnutích, se zdůrazněním, že jsem v jiném stavu, a to i na doporučení a přímluvu i telefonáty známých, kdy už jsem si říkala, že snad budu rodit doma, mě jeden doktor kousíček od domu vzal. Byl to ovšem zážitek. Jak jsem prstíčkem hrabala po mém doktoru Bednářovi. Jednak už i čekárna připomínala dobu před 20 lety, to ovšem zde není neobvyklé, na estetickou stránku věci tu moc nedají. Sestřička byla fajn, zvážila mě na takové té předpotopní váze, kde se přidávají deka, dokud se dva jazýčky nevyrovnají a u pana doktrora to bylo velmi zajímavé. Jednak již samo vyšetřovací lůžko jsem podezřívala, že bude držet na heslo. Spíš to byla taková komoda, na kterou dali potaženou matraci a přišroubovali takový ty držáky na nohy a aby to bylo hodně patient friendly a nestudilo, dali na to ustřižené ponožky. Ale hlavně jsem se ocitla v místnůstce asi 2m na 3 m, a říkala jsem si ,jak vlastně ten doktror vyšetřuje, když se přede mě nevejde, neb je tam zas jiná skříň. Ale doktor byl zkušenej, vyšetřoval ze strany, ujistil mě, že mimino je jedno, řekl mi, že tedy tím, že jsem si ho vybrala, budu rodit v té a v té nemocnici, kam spadá. Jo a další věc, která mě dostala, když jsem tam tak čekala, byly v krabičce naskládané vyšetřovací rukavice. Ne ty elastické natahovací, ale prostě ty, jak s nimi v Albertu nabíráte pečivo...Musím říct, že jsem lapala po dechu a zvažovala úprk. Ale protože jsem už musela dle instrukcí v komůrce čekat na doktora elegantně zahalená v kytičkovém prostěradle od pasu dolů, asi bych daleko nedoběhla.
Doma jsem zvažovala, že teď je to sice legrace, ale do konce těhotenství to v těchto podmínkách fakt nevydržím. Znovu jsem zahájila průzkum, až se kamarádka Radka, která si svoji paní doktorku moc chválí, uvolila, že se dobrovolně nechá objednat na vyšetření a tam se u paní doktorky u mě přimluví. Naštěstí to dopadlo dobře, doktorka, která mě předtím jako anonyma 3x odmítla, mě vzala a dojem byl výrazně lepší. Sice prostěradlo bylo zase, ale komůrka větší a materiál bytelnější. Jen jsem těžko zadržovala smích, když mě panídoktorka při první kontrole požádala, abych si lehla a otevřela PUSU. Chvíli jsem zapochybovala, zda nejsem omylem u dentisty, ale musela jsem vypláznout jazyk a udělat ÁÁÁÁ....Tak toto je prenatální péče.
Od původního Dr. jsem se odhlásila a dostala jsem ale pak vynadáno, že fluktuuji mezi doktory, neboť oba jsou ve stejné nemocnici, takže nakonec třeba bude u porodu ten původní. Tak snad mě nepozná....
Vskutku tedy první dojmy byly silné. Važte si svých dokotrů, kteří mají ultrazvuky, UZ dělají víc než 3x za 9 měsíců, nabírají krev v ordinaci a šetří váš čas.
Teď zase pro změnu nastala anabáze sehnat kočárek, neboť jsem všechny ty miminkovské věci nechala v Česku. Sehnat zde pořádný trochu moderní kočár s naklikávací autosedačkou a korbou je, jak jsem zjistilaa jak mnoho lidí potvrzuje, nadlidský úkol. Já fakt nevím, čím to je, ale výběr je tu, ať se jedná o zeleninu, skříň, kočár nebo auto výrazně horší než na co jsme zvyklí.
Ve středu zase začala škola. Prázdniny utekly bohužel jako voda. Asi proto, že jsme si jich strašně chtěli užít a stihnout toho co nejvíc. Něco přes měsíc jsme byli v Čechách a 10 dní ve Francii. Pobyt v Praze začal akčně, měli jsme den na aklimatizaci a hned další den šla Esther do své hloubětínské školy skládat rozdílové zkoušky. A vzhledem k tomu, že z Hloubětína moc dětí v cizině nežije, brali to velmi vážně a dle metodických pokynů Ministerstva školství. Třílčlenná komise posuzovala, zda píše správně nejdříve písmena, pak slova, pak větu, která vstoupí do archivu : Černá veverka byla čiperka. Pak něco přečetla, ukázali jsme všechny písanky, poptali se jí na pár věcí a po půl hodině nás vyexpedovali na chodbu. Komise nakonec usoudila, že jsme se celý rok neflákaly a obě jsme dostali jedničku. Musím řict, že jsem měla asi větší radost než Esther, protože to bylo i pro mě zadostiučinění, že to bylo správné rozhodnutí dělat doma paralelně českou školu. Z vlastní zkušenosti 6 let paralelního studia s rozdílovými zkouškami vím, že to jde, že je to makačka a práce navíc, a neváhala jsem, že to alespoň nezkusíme, ale bála jsem se, jak bude Esther zvládat francouzskou školu. Evidentně to jde, takže letos pokračujeme. Musim ji tu pochválit, protože neremcá a pečlivě doplňuje cvičení a pravidelně jásá, jak jí to baví..., asi bude po mně.....
No, tak, abych se vrátila k novému školnímu roku. Narozdíl od Česka, kde jdou děti do školy na 8 hodinu a po hodině, dvou jdou domů, tady mají nástupy do školy odstupňpvané po půl hodinách, aby se všichni nehromadili v jeden moment a už tak velký zmatek nebyl ještě větší. Esther tedy nastupovala v půl 11 a Filip v půl 2. Oba končili v 15 hod a tak to bude celý rok, pochopitelně kromě mimoškolních aktivit. Esther si strašně přála začít chodit na piáno a zpívání, tak jsem ji na to zapsala... Filip bude chodit do tzv vědeckého kroužku, kde budou hravou formou dělat nějaké pokusy. Letos je však malinko schizofrennější situace, neb oba končí ve stejnou dobu, ale každý někde jinde. Tak prostě Filip zatím čeká, ale postupně si Esther bude zvykat přijít do školky sama.
Další rozdíl je, že se každý rok dětem na všech stupních mění nejen paní učitelka, ale i děti. 5 stávajících tříd se nově promíchá, s podmínkou, aby ale byly rovnovážně zastoupený holky a kluci, quebečani, francouzi a ostatní. Těch důvodů, proč se osazenstvo mění je několik a zde sjou ty nejpádnější :
- podněcovat v dětech schopnost navazovat kontakt, iniciativu, umět se prosadit ve stále se měnícím prostředí
- pokud se ve třídě vytvoří klany, případně jsou některé děti mimo koektiv a mají problém se začlenit, dostanou tímto způsobem šanci na druhý pokus a klany se rozdělením dětí rozbijí
- může se stát, že v některé třídě se sejdou nadmíru chytré děti anebo naopak a daná třída pak buď zaostává nebo neopak moc ujíždí ostatním
- výhoda, která lze opodstatnit o to více tady, kde je hodně velká fluktuace dětí, je, že nově příchozí dítě nemá nadoživotí nálepku toho nového, ale velice nenápadně a přirozeně se včlení do nově vytvořeného kolektivu. Ostatně lidé se přeci jen stěhují mnohem více tady nebo v záp. Evropě než u nás, kde prostě máme tendenci zarůstat do rodné hroudy....(asi jsem se dost pevně nepřichytla...).
Netvrdím, že tento systém je nebo není lepší než náš, myslím, že má své výhody i nevýhody. Musím ale konstatovat, že když se zeptám Guillauma nebo jeho kamarádů, zda mají své nejlepší kamarády ze školy nebo z gymplu, není tomu tak a téměř ani neví, s kým do třídy chodili, protože neměli v tomto věku možnost si ta přátelství budovat.
Musím říct, že jsem byla docela nervozní, s kým nakonec děti budou, zda alespoň nějaké kamarády budou ve třídě mít. První den jsem tedy také se zatajeným dechem pročítala seznam druháků a jak jsem tak četla, v Estherčiné nové třídě byli asi 4 kluci a žádná holčička z první. Nakonec v závěru, jaká radost, její největší kamarádka byla ve stejné třídě. Tím bylo vše vyřešeno, holky se hned našly, ukázaly si díry po zubech, vypadlých v létě, předvedly si nové šatičky a nový školní rok byl zahájen... Trošku ale podezřívám Estherčinu bývalou paní učitelku, že je takto dala do stejné třídy schválně, za což jsem ji nesmírně vděčná. Nová se zdá fajn, možná trochu ráznější, ale ono je asi třeba postupem času přitvrzovat, že, mami...
Filip takové štěstí neměl, jeho největší kamarád je v jiné třídě. Bohužel se nesejdou ani o přestávce venku ani na obědě. Zato má ve třídě své dvě obdivovatelky a zároveň děti mých fajn kamarádek.
Ještě se jen zmíním, jak se tu objednávají školní potřeby. Školní seznamy-který však škola vydala moc pozdě-dostane rodič a musí dítěti vše zajistit. Většína lidí nakupuje u prodejce, který má na svém webu seznamy snad všech škol v okolí Montrealu a přes internet si u něj koupíte vše od knih a sešitů až po normované ořezávatko či barvičky. Docela praktické, ačkoliv trochu dražší. Ale vozit to z Francie ??
Žákovskou knížku tu nevedou, pouze takový notes, kam si píšou zároveň úkoly, vzkazy mezi učitelem a rodiči a smajlíky nebo šklebíky dle aktuálního chování.
Aktovku taky nezatěžujou, knihy a sešity nosí domů jen na víkend, aby rodiče viděli, co děti během týdne dělají.
JIž od minulého týdne od pondělí máme v domě živo – mění nám totiž okna. Ovšem pokanadsku. Představovala jsem si poměrně špinavou práci, kdy budu mít dům plný prachu, cihel, bude třeba znovu vymalovat a opravit i fasádu. Pánové z firmy mě ale ujistili, že to bude velmi čistá práce. Když přijeli, nejdříve jsme zjistili, že šéf party je Maďar, druhý parťák maďarský Slovák, a tak mi tu hned začal notovat "Včera neděle byla". Já jsem mu zase poreferovala, že jim akorát zvolili nového prezidenta a že v Praze byl Obama, ale moc ho to nebralo. Jedinýho, koho si pamatoval, byl Klaus a hodně se divil, že je prezidentem...evidentně ho politka z domoviny už pěkných pár nezajímala. Ale byli pracovití. Údajně jsou ve všelijakých těchto profesích východňáři z Evropy žádaní. No, každopádně si to mistr nejdříve změřil a zjistil, že mu kromě rámů na dvě okna všechny ostatní blbě změřili a řízli, a tak nepasujou. Pak mě vysvětlil postup práce, který spočíval v tom, že pouze vypáčí ze stávajícho omláceného a od igelitů oblemcaného dřevěného rámu ve zdi samotná okna a místo nich tam vsadí nová okna plastová!!! Přišlo mi to natolik uhozené, že jsem to telefonicky konzultovala s majitelem, který ovšem potvrdil, že takto je to správně a vše je v naprostém pořádku. Mistři začali pracovat, ale venku bylo kolem nuly a začínalo poprchávat. Dvě okna měli rychle hotová, a tak prchli celkem brzo. Další dne začalo sněžit – mj v Česku bylo 20 stupňů- takže se vše odpískalo. Ve středu se do toho opřeli a ve čtvrtek zjistili, že dveře z kuchyně na terásku, na něž jsem se vzhledem k jejich stávající kvalitě obzváště těšila, jsou blbě změřené a nevejdou se tam. A tak je musí vyrobit nově. Musím přiznat, že když jsem viděla před x týdny chlapa, jak nepečlivě to měří, vůbec mě to nepřekvapilo. Dodnes ale montují rámy zvenku, ovšem žádná pěna na vyplnění mezer, jen izolační skelná vata, tak snad to v zimě neprofoukne. Vypadá to tedy teď tak, že rám okna je potlučený, oloupaná barva, občas bílý, občas hnědý, a v něm je vsazeno nové okno -bílé a krásné. No, moje to není, ale přijde mi to jako ztráta peněz. Pro ilustraci :
Ale s plastiky nelze srovnat....
No a protože během těchto prací bylo venku fakt zima, dům dokořán a samotné jsem tu dělníky nechat furt nemohla, tak jsem si z pouhé rýmy vypěstovala fest zánět dutin, a to i přes vlastní zákaz marodění, vydaný na začátku roku. A navíc dětem akorát začaly v pátek týdenní velikonoční prázdniny. Ve čtvrtek večer jsem odpadla a vstala až v pondělí. Pak se mi zase udělalo hůř a až dnes jsem ve relativně normálním provozu. Dokonce jsem se vydala i k doktorovi a tato anabáze mě myslím uzdravila. A pokud nebudu muset a nepolezu po čtyřech, kanadské zdravotnictví na mě může dále šetřit. V úterý už se mi totiž zdálo, že to nějak trvá, a podle toho, co jsem si našla na internetu (my samoléčitelé se léčíme přes internet), mě hrozily tak hrůzostrašný komplikace od zánětu oka až po meningitidu, že jsem zvedla telefon a zavolala doktorce, kterou jsem v lednu náhodou našla, že bere nové pacienty, neboť je nová a nově se etabluje. Tak jsem nás tam hned zapsala všechny 4. Řekli mi – v tom lednu – že mi zatelefonují a domluvíme se na termínu vstupní prohlídky. Od té doby už jsem tam 2x byla a 2x telefonicky urgovala, co že nic....Prý, že je hodně lidí a že ta organizace je pomalá (...). Pokaždé slíbili, že už tento týden se ozvou a do dvou měsíců bude kontrola...nyní ovšem nastala blbá situace. Vysvětlili mi, že pokud nebyla vstupní kontrola, nemůže mě teď nemocnou vzít. Že mám jít na pohotovost nebo na tzv. průchozí kliniku – walk-in clinic. Čekat s týden trvajícími bolestni hlavy 6 hodin na pohotovosti se mi nechtělo, tak se Guillaume svolil, že přijede dřív, aby děti pohlídal. Vyrazila jsem na 1. průchoďáckou kliniku, kam jsem si předem zavolala. Ovšem, když jsem tam dorazila, akorát odtud vycházel nějaký pán. Doktor. A že už zavřel, protože tam nikdo nebyl. A to měli mít ještě 2 hod. otevřeno. Škemrala jsem zbytečně. Vyrazila jsem tedy do centra na jinou kliniku. Adresa nebyla v GPS, tak jsem to i telefonicky konzultovala s Guillaumem. Neměla jsem drobné na parkování, a tak jsem nejdřív šla do bankomatu vybrat peníze, pak si koupit koláček, abych měla drobné a pak jsem dorazila k platebnímu automatu a tam zjistila, že ten, co tam stál přede mnou, mi tam nechal asi 30 min. času, což bylo akorát do konce placeného období. Zatím jsem ještě neztrácela nervy, zejména i proto, že si kvůli tomu Guillaume vzal volno. Asi 3x krát jsem se musela ptát, než jsem proslulou kliniku našla v podchodu v metru. V podstatě jako kdybyste šli k doktorovi ve vestibulu metra. Ale nakonec mi došlo, že to je součást principu dosažitelnosti služeb z podzemí v zimním období, aniž byste lezli ven do fujavice. No, každopádně jsem dorazila na místo a tam mi řekli, že doktor je nemocný a dnes už nikdo ordinovat nebude. Že mám přijít zítra ráno, že bude jinej, zdravej. Myslela jsem, že mě omejou a hlava mě zase začala třeštit – a litovala jsem, že jsem raději nezůstala v posteli. Chtěla jsem rovnou k ORL, kterého potřebuju, ale bez bumážky od všeobecného nemáte šanci na nic. Dokonce jsem nedbala pokynů recepčního a šla přímo za ORL , který tam byl živ a zdráv, ale nechodili k němu pacienti, protože nebyl všeobecný lékař, aby dal bumážku. Ten mě samozřejmě poslal někam – k velkému potěšení recepčního. Další den – dnes – jsem vyrazila hned na otevírací dobu, což bylo mimořádně strategické. Nejdřív jsem vystála frontu na pořadí. Po 30 min mezi kýchaly a huhňaly mě zavolala sestřička, která již má za úkol oddělovat zrno od plev. Navíc jsem se musela soustředit, neboť jsem tu zase Reimerová, a to je na komolení jak dělané...Ta mě i zvážila, změřila tlak a tak dále. Pak mě zase vyhodila, že mám čekat na doktora. Po 30 min mě zavolala doktorka, poslechla si mě, prohmatala obličej a řekla, že je to dobré. Já se ptala, jestli by nemohla zjistit, jestli náhodou to není na ATB, když se to tak táhne tak dlouho: třeba jako, zda dělá odběry z nosu. Hrozně se divila, že to se prý v Kanadě nedělá. A k ORL, že je zbytečné chodit, že mi doporučení nedá. Podívala se mi do krku, který mě na rozdíl od hlavy a nosu nebolel a předepsala 4x denně po 14 dní si stříkat kortikoidy do nosu. A vyhodila mě. Už jsem byla vytočená dost, že jsem doma zavolala oblíbenému Dr. Nedělovi ORL do Hloubětína, kterému jsem vylíčila situaci, on komentoval, že má asi 20 pacientů z Kanady a že to je nejhorší zdravotnictví na světě. To snad proboha ne, ale daleko od toho to není. Řekl, že mořit se kortikoidy je hovadina řekl, že si mám najít místní ekvivalent jistého léku. Což jsem učinila, tak jen jestli mi ho tu dodají. Ach jo. Už je mi z toho ale líp, jen abych to nezakřikla. Tady je fakt třeba být zdravý a bohatý, protože jen bohatý nestačí, neboť ani za peníze není jednoduché seznat doktora, ale být chudý je úplně na prd, protože i blbý rozbor krve stojí 150 Dolarů. Sice je číst hrazena státem a část buď soukromou připojišťovnou nebo zase státem, ale spousta lidí si to i tak rozmyslí kvůli penězům.
Jedna kamarádka, jejíž dítě bylo od podzimu pořád nemocné, pokaždé byla u jiného doktora, už ztratila nervy a poslala dceru s manželem při jeho služební cestě do Francie se slovy, dokud nebude zdravá, nevracejte se. Tam ji operativně odstranili nosní a krční mandle, které hned viděli jako příčinu a holka se vrací příští týden.
Nevím, kterým zdravotnickým systémem se zde při jeho vytváření inspirovali, ale byla to veliká blbost. Podotýkám, že problémy tohoto rázu panují zde v Quebeku, v ostatních provinciích Kanady je to v mezích normálu.
na doporučení také téměř úchylný dvoupatrový obchod pouze s bonbony M&M a odovozenými produkty 
(Esther se na nás strašně naštvala, že jsme zlí a nikdy jí nic nekoupíme ....předem jsme je informovali, že se nic kupovat nebude), prohlídku okolí Ground Zero, kde nás dost překvapilo, že je tam vlastně pořád ještě jen díra a furt odvážejí nějaké sutiny. 
Trošku ale podezřívám Estherčinu bývalou paní učitelku, že je takto dala do stejné třídy schválně, za což jsem ji nesmírně vděčná. Nová se zdá fajn, možná trochu ráznější, ale ono je asi třeba postupem času přitvrzovat, že, mami...
